V lázních se platí poplatky za vodu, za vzduch, za lavičky, za hudbu, no prostě snad úplně za všechno. Poplatky ze léčení se platily odjakživa a kritizoval je již barokní vzdělanec Bohuslav Balbín.
V medicíně hrálo odedávna značnou roli využívání přírodních minerálních vod, koupele a lázeňské léčení. V blízkosti vývěrů minerálních a termálních vod k pití a koupelím vznikala postupně léčebná místa. Jelikož však bylo udržování pramenů, kolonád, bazénů, parků a lázeňských i společenských budov nákladnou záležitostí, není divu, že již v 16. století byla zavedena zvyklost vybírat od lázeňských hostů poplatek sloužící k úhradě provozu lázní.
Poplatek za koupele již od 16. století
První zmínky o vybírání lázeňské taxy jsou z roku 1507 z německého města Baden-Badenu. Ve stejném období se platilo za užívání koupelí i v Karlových Varech. Český král Vladislav II. Tehdy udělil Sebastianu Šlikovi privilegium vybírat ve Varech od hostů poplatek, který pak od roku 1531 sloužil k udržování špitálu Sv.Ducha pro chudé.
Dobrovolný poplatek se neujal
Proti poplatkům se v minulosti hodně protestovalo, jelikož přírodní léčivé prameny byly považovány za dar nebes. Poplatky byly tudíž přirovnávány ke svatokupectví.
Později bylo přikročeno k vybírání dobrovolného poplatku, zapisovaného do tzv. Vřídelní knihy. Avšak například v Karlových Varech byla od roku 1795 taxa opět povinná. V 19. století byla taxa sociálně odstupňována. Časem k ní přibyla ještě taxa hudební, takže se platilo pomalu na každém kroku. Přijíždějící kočár zaplatil mýto u městské brány, mostné za vjezd koní, platilo se nosičům zavazadel, platilo se clo za dovoz vína, tabáku a potravin, platilo se za ubytování, za ustájení a krmení koní, za mytí vozů, praní prádla, za nošení židlí k venkovnímu posezení, za nosítka pro špatně chodící hosty atd. V některých lázních vybírala například paní s kabelkou na řemínku obnos za použití laviček v parku. Vedle uhrazení lázeňské taxy se platil poplatek za zapůjčení klíče od veřejných záchodků, za úschovnu pohárků, vstupné na kolonády, za uveřejnění jména v seznamu návštěvníků. Ani minerální voda nevytékala všude zdarma. Někde se musel host prokázat „picí kartou“, nebo zaplatit při každém nabírání vody povinný poplatek. Zkrátka se platilo pomalu i za pozdrav „Dobrý den“.
