Prodávat kovošrot a ještě se tím živit je pořádná dřina. Své o tom mohou vyprávět sběrači, jejichž roční výdělek činí i více než 100 tisíc.
Vydělat si prodejem šrotu i sto tisíc měsíčně? Někomu to může evokovat zlodějinu, u jedné rodiny z Táborska to je ale realita. Ta si takto zcela legálně už několik let vydělává. A jejich povedený byznys nadále prosperuje.
Až 100 tisíc měsíčně
Základem jejich úspěchu je dřina. Každičké kilo kovošrotu je podepřeno těžkou prací a úsilím. Jak sám otec z rodiny říká, lidem se nechce dřít, a tak raději železo dají někomu, komu taková práce nevadí. Rodina tedy přijede ke klientovi, vše rozebere, naloží a odveze na výkup šrotu. Jedna fůra přitom vydělá pět až deset tisíc korun.
Obživu si tímto způsobem zajišťují čtyři členové rodiny. Hlavou rodinné „firmy“ je otec Stanislav. Spolu s ním spolupracuje i jeho manželka, syn s dcerou a zeť. Všichni této práci obětují naprosté maximum, protože za železným šrotem často musejí jezdit i sto kilometrů daleko. Někdy práce zabere několik dnů. Všichni ale vědí, že se jim to vyplatí.
Policie kroutí hlavou
V tomto oboru se ale angažuje mnohem víc lidí. Jedním z nich je i Josef z Prahy, který následuje podobný příběh jako rodina z Táborska. Také se neostýchá dojet daleko od svého bydliště pro kovošrot a práce se rozhodně nebojí. Jak on sám říká, svoji práci vždy odvede čistě, poctivě a hlavně se nesnaží nikoho podvést. Dokonce má i svoji stálou klientelu, která mu kovošrot sama sbírá. A když potřebují pomoct, Josef vždycky rád přijede.
Policisté ale nad podobnými praktikami kroutí hlavou. Přijde jim totiž podezřelé, že by si někdo legálním sběrem kovového šrotu dokázal přijít na takové peníze. Někteří dokonce tvrdí, že ne všichni sběrači opravdu odváží jen jen to, co jim lidé dají. Samotní sběrači na to ale mají svoje vysvětlení. Sběrny šrotu totiž už dávno nevyplácí v hotovosti, což zloděje velice často odradí. Šrotu tedy ubývá, ale paradoxně ho pro poctivé sběrače zůstává víc než kdy jindy.
